Mladá selka Kymličkova,
to je selka veselá,
od Plzně až do Přerova
žeť by rovné neměla!
Ráno vstane sotva svítá
jako dobrá hodina,
od ruky jí práce lítá,
muž se diví, hrdina!
Krávy dojí, koně strojí,
vypraví ho do pole;
večer, i když brambor pojí,
ubrousek má na stole.
Vše jí kyne pod rukama,
roste, kam se podívá,
celý den si zpívá sama,
sedlák se jen usmívá.
Umí sít a žíti taky,
sebrat hrst i z pod hloží,
a když vystupují mraky
jako chlap to naloží.
Kdo ji viděl hlavu sklánět,
ten ať mi to dokáže; —
kde co v světě třeba shánět,
muži dodá kuráže!
Tak tu selku Kymličovu
jednu každý na statek, —
od Plzně až ku Přerovu
to by pak byl dostatek!