Náš pan lesní z pod Bukova
jako sosna stará,
zimou celá posněžená,
statná jako z jara.
Náš pan lesní z pod Bukova
tak se pyšně nese,
jako by byl králem světa,
jak byl králem v lese.
S pány mluví po němečku,
— ne tak zrovna hezky, —
potom zhurta mezi vousy
zakleje si česky.
Na štíru byl se sedláky,
ale co je pravda,
na zdar staré české krvi
dupne si a zavdá.
Česky též se rozehřeje,
když je svatba, křtiny,
posléz, už tak před půlnocí,
vpadne do latiny.
Myšlénky mu potom skáčou
jak ušáci v leči; —
nesměl nikdo do revíru,
nesmí nikdo k řeči!
Když pan hrabě, — s dovolením, —
býval ještě děcko,
vrchní, škodná … nu, pan lesní
vysekal to všecko!
Jen svým lesům neublížil,
— sotva teď kdo věří; —
celé panství nevynese,
on co odved’ zvěří! -
Mnohou laňku, — s dovolením —
též vzal na svou mušku,
teď už dávno na parohy
pověsil tu pušku.
S celým světem na potkání
staré srdce dělí,
však po mladé koroptvičce
ještě okem střelí.