Na lesní mýti u závěje sněžné,
kam ještě buk své holé větve chýlí,
z žlutého mechu rosteš, kvítku bílý,
s korunkou perlí na hlavince něžné.
Tvůj každý lístek ve větru se chvěje,
jenž huče táhne z hlubokosti hvozdů; —
ty nedbáš ho, — ty nasloucháš jen drozdu,
jak blízko tebe první trylek pěje.
Tak ztracena tu dlíš ve svoje snění
o slunci, pohodě a jaru zlatém,
jež celou zem pokryje květným šatem
— a tebe, zvadlou, skryje pod zelení.
Však máš svůj den! — a zapomínáš sebe;
být jiným poslem jara tobě stačí. —
Tak čekáš těch, kdo k životu se tlačí,
a hledíc v zem — nad nimi tušíš nebe.