Dnes jí matku pochovali;
dítě z toho radost mělo:
jaktěživo nevidělo
tolik světel, tolik záře,
jaktěživo neslyšelo
muzikáře, písničkáře,
jako dnes tu zazpívali.
Kde je máma? —
Jak s tou bledou, klidnou lící
leží mezi květinama,
vzpomíná jí na světici,
tu s dvanácti hvězdičkama. —
Muzikáři, písničkáři
s květinami, světel září
odešli a s nimi táta.
Napřed v rakvi šla ta svatá;
— ale ona nešla sama,
musili ji vyzvednouti,
jako svatou nesou k pouti
s mládenci a družičkama. —
Napřed v rakvi šla ta svatá;
— kde je máma?
V domě je tak ticho všady,
dítě chodí sem i tady,
z jizby na dvůr, do zahrady.
Všude sama!
Na dvůr jenom hloub slétá,
v sadu ptáče zaštěbetá.
Kde je máma?
Přišla k děcku stará teta,
potěší, jak těšit umí;
beztohoť že nerozumí
taká droboť běhu světa:
Tvoji mámu Bůh vzal k sobě,
tělo bude spáti v hrobě,
nad ním bude růsti tráva; —
ale lehce se to spává,
když si duši vzal Bůh k sobě.
Kde je Bůh?
Tam nad hvězdama.
Andělů má svatých roje,
s nimi bude matka tvoje,
nikdy víc nepřijde dolů
na tu zemi plnou bolu.
Kde je Bůh?
Tam nad hvězdama!
A kdo, teto, bude s náma,
se mnou, s tátou, u nás, tady?
Bůh je všady —
Kde je máma —?