Zářné hvězdy na nebi,
plné tiché veleby,
k tmavomodrým výšinám
co mne, hvězdy, táhne k vám?
Na poušti i na moři
poutník s vámi hovoří,
vězeň, vzbuzen luzným snem,
pohlédne k vám s úsměvem.
Na dobro i zločiny
z nebes tmavé hlubiny
váš se line jas a třpyt
v naše boje i v náš klid.
Na kolébky, každý hrob
svítily jste od pradob,
přes poslední hrob i žal
vy budete svítit dál.
Němé, velké, bez rmuti
na nebeském klenutí
samy jste, jak člověk sám; —
a přec nás to táhne k vám.