Když sem plela len,
něvěděla sem,
čo mně moje srdce bolí;
že mně muoj milej vypoví,
něvěděla sem.
Když sem plela mák —
škoda nastokrát,
škoda toho milování,
že nětrvá do skonání,
škoda nastokrát!
Až ty půjdeš k nám,
něpricházej sám,
pojmi sobě kamaráda,
čož já budem tomu ráda,
nepricházej sám!
V zeleném háji,
ta tě čekají,
něchodívej, muoj synu,
zabijú tě pro milú,
ta tě nechají.
„Zabijú-li mna,
něznám pre koho?
Zabijú mna pre mú milú;
frajerečku roztomilú,
v srdci uprímnú.
Pre věrnú lásku
mám-li prekážku,
něopustím ťa,
ty mého serdca perlička,
zlatý obrázku.“