Bojovný král Čechův Jan seděl ve stanu svém,
kol něho čeští pani v rouše ocelovém.
Slyšeltě král z povzdálí zbraní ohromný třesk,
slyšel mečův setkání, nezíral však jich blesk.
Uchem poslouchal bystrým, divý jak bouří boj;
nepřítel vítězí-li, či statných Čechu roj?
I zatruchlil nemálo slepý kmet v srdci svém,
že jemu tež nedáno klesnout na loži ctném.
Ha, tuť v uších mu zazní divý nepřátel ples,
dupotem se ozývá planina, stráň i les,
a vezdy blíž a blíže valí se rázná seč; —
tuť král, vzchopiv se, váží v ruce svůj pádný meč.
A každý, kdož u krále, pobízí k prchnutí,
an se všech stran nemylné hrozí zahynutí.
Avšak jakýmžto hněvem královská tvář se rdí?
I táže se: »Kdo jsou ti, již takto mi radí?
Potomstvo má-liž říci: Hle, statný Čechuv král,
pověstný rek to druhdy, jsa star umřít se bál?
Kdo z vás volí padnouti společně s pánem svým,
nuž svažte poutem pevným své koně s hřebcem mým!«
Poslušní krále svého rytíři vše plní
a tam vedou slepého, kde bitva se vlní;
tisícové tu klesnou pod mečem královým,
i klesne též kmet slepý — a čeští páni s ním.