Po denním hlomozu a shonu,
když město usne, obr mdlý,
na jednom starém na balkonu,
kdy v ulicích jen stíny dlí,
ve oleandrů tmavé šeři
slyš, náhle slavík ozve se
tak stejně, jako v rodném keři
kdys dělával to po lese.
Tu starý dům a oprýskaný,
pln rokokových arabesk,
jenž celý den ční zadumaný
v hluk chodců, dětí shon a vřesk
se usmívat zdá, celý změněn
při hlasné písni slavíka,
jíž pohár brillianty zpěněn
jak šumné víno přetýká.
A slavík volá, jásá, tluče,
to povzdech, výskot je a kvil
a každý, kdo kol spěchá ruče,
hle, v údivu se zastavil.
Zří chodec v pustých ulic šero,
kde ku domu se chýlí dům,
a v každý padá perel stero
a celý liják plesných dum.
A jakby lákán touto písní
i měsíc, nebe samotář,
se náhle prodral mlhy tísní
a na štíty svou rozlil zář.
A chodec stane v noční tiši,
kol vůně, klid a samota,
a do snů jemu hvozdy dýší,
kde slavík rovněž klokotá.
Zří rodný kraj v té písně ruchu,
cíp lesa s velkou pasekou,
nad jejímž koncem, roven duchu,
se měsíc plouží nad řekou;
zří starý mlýn nad šedým jezem,
jak zní ten nápěv podivný,
i černým pol zarostlý bezem
krov pohostinné myslivny;
zři lanní stádo ve oboře
a rosou pažit zperlený,
a rozšuměné hvozdů moře
a kapraď a mech zelený;
zří krátce báj tu lesa celou,
báj mládí, které ztratil teď,
a neví, v ulici že ztmělou
zří, ku zdi kde se tlačí zeď.
Ó zpívej, ptáku! Ve tvém zpěvu
duch necítí víc tíž svých pout,
v tvé písni shonu na úlevu
zbyl z ráje mládí svěží kout.
Ó zpívej, vykřič duši svoji
ve zpěvu ztav ji růžence,
pěj, rozkoš kde svůj pohár strojí,
pěj v tichou jizbu učence!
Však nejvíc zpívej milujícím,
jenž líbají se v svitu hvězd,
a básníkům v zdech města snícím,
neb osud tvůj i jejich jest.