Dole, pod úvozem, je nemocnice.
Ráno někdy
některé z oken zůstane otevřeno.
A za ním:
lůžko, tmavá pelest, bílá prostěradla
a (jako v obrysu) vosková tvář toho,
jenž právě dožil.
Myslíš
na problouzněné, horečné chvíle,
na plápolající zrak, podušky vlhké potem,
na ruce, v úzkosti ztuhlé, když odchází se
do černé noci.
Kolem, v jitřní chlad jara, dýchají stromy
tak zcela blízko tomu, pro něhož není jitra.
Trávník, nedávno ještě pod sněhem, plazí se, šťastný,
tak zcela blízko tomu, pro něhož není barev.
U střechy – delfíni vzdušného moře – hrají si mráčky,
tak zcela blízko tomu, jenž nekývne rukou.
Ó smrti, svlečená z romantiky, drsná, syrová, surová!
Chápeš,
jak sladko je žíti.