„Vítr hvízdá chladné písně,
trochu chladné — hej co škodí,
aspoň se to při té bídě
přece v taktu světem chodí!
S nebe déšť se ledný lije,
že mne to až v kosti mrazí,
hej co škodí, — pěkných šatů,
kterých nemám, nepokazí!
Půda pode nohpu skluzká,
noha klesá — eh, což z toho,
bez toho, zda k předu, nazpět —
všechno jedno, bludná noho!
Proč mne jen tam nenechali
aspoň týden ještě sedět,
nepotřeboval jsem dnes už
o smrti své dcerky zvědět.
Hej, co škodí, hej co škodí,
zapomenu snad i na ni,
jako na svou hezkou ženu,
když ji vzali k sobě páni.
Hej, jak se ty vlnky točí,
hvízdej, větře, chladný hochu,
most je nízký, hvízdej, hvízdej,
skočíme si s nimi trochu!“