Dnem, nocí, v snu i bdění
tvůj šepot a tvé hřmění,
tvůj starobylý šum,
tvá píseň věčně mladá,
ó, Vltavo, mi vpadá
v rej klopotů i bojů
i v ticho dum.
Znám tvoje změny zpěvné,
tu hravé a tu hněvné,
znám každou strunu tvou,
kdy pláčeš i kdy plesáš,
kdy vzdoruješ, kdy klesáš,
ať zvuky tvoje v bouři
či v báji zvou.
V mou krev to vření vniklo
a srdce mé si zvyklo
tvým hybem, družko, bít;
můj dech se k tvému víže,
mé lože tvého blíže,
a snem, jejž máme spolu,
mi vábno snít.
Kol noc kdy mlčí tichá,
má duše v tobě slýchá
tvou nejmilejší zvěsť;
tvé vlny hlaholíce
jak hlasů na tisíce
sem z dálky šumně valí
svůj slavný vjezd.
Tu každá vlna ořem,
proud celý jezdců mořem,
již v jarý ženou boj;
tu hřmotí řehot koní,
ráz podkov jasně zvoní,
cval mužstva skočně dupá
a řinčí zbroj.
Tu povel, výkřik náhlý,
tam z dálky ozvuk táhlý
zní v hlasů temnou směs;
tak se to letmo blíží,
až ocelovou tíží
se břehy chví a hlučí
až do nebes.
I poutá čaromocí
mě za měsíčné noci
tvůj tajůplný vid:
tvé pěny v lesku luny —
to blanické jsou brůny,
a duchovití jezdci —
hle — samý třpyt!
Les kopí stříbrem hraje
a na korouhvi vlaje
znak svatovácslavský;
jak pára lehké peří
se na přílbicích šeří,
a dlouhé hřívy metou
proud vltavský.
Hle, zářní bohatýři
tak prudkým kvapem víří
dál po hladině v spěch,
až rozvlněné valy
co křemen udupali,
a pod kopyty ořů
plá jisker žeh.
Tak družně s tebou snívám,
ó, Vltavo, a mnívám,
žeť pravdou stará zvěst:
že v dobé jiných těžší
se vzbudí dávní Češi
i vstanou v lesku zbraní
a v záři hvězd.
I zmužní pod praporem
tak velkým, slavným sborem,
že zplesá vlasti luh!
Z nich každý jí jen k spáse
že zaníceně vzdá se,
z nich každý rek že srdcem
a každý — duch!
Z nich každý vykupitel
a české pravdy mstitel!
Ó, krásný, luzný sen!
Zář jeho v hruď se lije,
šum jeho v srdci bije, —
sen, jímž mi život celý
plá roznícen!