V den mlhavý kdys u Bystré
lán rodný sedlák oral;
na staré hruše uschlou snět
v tom starý havran slet'
a lidskou řečí zakrákoral:
Ty v potu tváře nadarmo
zde kypříš svoji hrudu,
a darmo budeš síti též,
neb nikdy nebudeš
plod sklízet, věř mi, svého trudu!
Po ptáku sedlák bičem šleh',
leč ten se drzý nehnul,
zrak — rudý jas a chrapot hlas.
Pak zmizel v jeden ráz,
když sedlák pro kámen se sehnul.
Šel domů sedlák poděšen,
v tom s nebes hloubi náhle
červánek vznítil kalný vzduch
a v dáli rudý pruh,
jak v krev by nořil brázdy táhlé.
A v noci vzplály hvězdy dvě
a jejich metly rudé
se třásly v dálce mlhavé
jak slzy krvavé;
To jen sám bůh ví, co to bude!
A sotva vzešlo osení,
sedlák se vidli chopil,
šel na pány a nastal soud,
a brzy krve proud
ty rodné lány kolem stopil.
A než-li v klasy metalo
to obilíčko boží,
pan hrabě Vilém z Kolovrat
se s vojskem na vsi krad'.
Zda sedlák nyní vidle složí?
A než-li klasy dozrály,
juž konec byl té řeži,
a kde byl ve vsi jaký muž,
na stromě visel juž,
ba stačily juž k tomu stěží.
Pak věšeli je na trámy
u stodol, kolen, stájí,
a v polích v slunce úpalu
to zrálo pomalu —
však mrtvo bylo v celém kraji.
Uzrálo v posled obilí,
leč kdo je sklidí asi?
pár dětí, které zmořil hlad?
žen slabých zástup snad,
jež zármutkem si rvaly vlasy?
Pak přišly bouře. Celé dny
jen s oblohy se lilo.
Co kdys u Bystré sedlák sel,
to nikdo nesklízel,
to zrostlo, hnilo, hnilo.
Nad klasů bahno havran slét'
a děsně zakrákoral:
měl radost z věštby své, neb klet,
co stojí boží svět,
je lán, jejž český sedlák oral.