Tím, co jest prvním tvůrce stvořením,
a tím, co žertvu svatou k nebi nosí,
pak tím, kdo bohům spásám koná obět,
tím dvojím, jež svým během měří čas,
co uchu slyšno vesmír proniká,
co všecko símě za svůj váží zdroj,
čímž, pokud žije, dýše každý tvor: —
tou osmí vás bůh Śivá stále chraň !
Zde jsem! Rci, pane můj,
co stát se má, co žádá vůle tvá?
Hle, muži slovutní dnes sešli se;
„Śakuntala“, již napsal Kâlidâsa,
dnes „s prstenem“ před nimi má se hrát.
Nechť každý pečliv své jest úlohy!
Vše zdaří se; vždyť, pane, mnoho her
jsi proved’ s zdárným vždycky prospěchem!
I mistr cítí bázeň úzkostnou,
než díla potlesk strží pochvalný —
a trudná mysl svírá pochybnost.
Kdož na svou by jen sílu spoléhal?
Co činit mám?
Ty zapěj píseň nám!
Ta duši k citům nadchne vznešeným,
a příznivý nám zjedná úsudek!
Nuž, jakou velí píseň zapět pán?
O pěj, jak krásný nyní léta čas,
jak dvakrát chutná každý požitek,
jak lázeň zčerství tělo zemdlelé,
jak vánek voní květin dotknutím,
jak spánek snadno v stínu přemáhá —
o krásní dnové, krasší večery!
Teď sličné dívky, láskou jaté,
śiriše květy trhají,
a z kvítků těchto včelkolibých
si okras bujných splétají,
pak kvítky ty u věnce spjaté
do vlasů sobě vetkají.
Jak krásný zpěv! Hle posluchače tam
tak dojal zpěvu tvého libohlas,
že jako obraz sedí nehnutý!
Nuž, jaký kus jim dáme k potěšení?
Aj, pravilť pán, že to Śakuntala,
kus, který nemá sobě rovného,
ten že se dnes má hráti pečlivě.
Ach, jména skoro byl bych zapomněl!
Vždyť dojat zpěvu tvého lahodou,
pobloudil jsem, tak jako zde ten král,
jejž rychlá svedla semo gazela.