Sta sě, že ciesař pozva kniežat k dvoru,
kněz Vácłav jide k tomu sboru.
Když kniežata społu biechu,
kněz Vácłav zapozdi pohřiechu.
Ciesař, rozhněvav sě na jeho dłúhé Bohu modlenie,
učini to ustavenie,
ktož by proti kněziu českému vstał
anebo jemu miesto dał,
beze všie řěči jemu hłavu stieti,
dětem jeho všě dědiny otjieti.
A když ciesař s kniežaty na radě sědieše,
rozličné příhody súdieše,
kněz český, vstúpiv, kniežatóm zdravie vzda,
ciesař s velikú ctiú proti jemu vsta,
na svém stolciu jej posadi,
kniežatá około jeho zsadi.
Pak sě je ciesař kniežatóm omłúvati,
řka, že sě jinak nemohło státi.
„Viděch u něho na čele kříž złatý,
po němž vědě, že jesť čłověk svatý.
Angjeli boží s ním biechu
a mně tiem velmi hroziechu.
Proto sě nesmiech obmeškati,
musich proti jemu vstáti.“
I je se Vácłava knězě ciesař prositi,
by jeho přietel ráčił býti,
a z jeho klénotóv ráčił vzieti,
což by jedno ráčił chtieti.
Tehdy kněz svatý, o jiném nic netbaje,
so to za najlepšie jmaje,
vzě svatého Víta ruku,
jenž pro Bóh trpěł velikú muku.
Tehdy ciesař z své miłosti
všie roboty zemiu zprosti.
Kněz sě je kosteła na Prazě činiti,
aby mohl cně svatého Víta połožiti.