Kněz Ołdřich o Postołoprtiech łovieše.
Sta sě, když skrzě jednu ves jedieše,
uzřě, že sedlská dievka na potocě stáše,
bosa i bez rukávóv rúcho práše.
A sedlka krásna velmi bieše,
a k tomu ovšem stydlivé nravy jmieše.
Počě sě jejiej kráse diviti stoje,
a inhed ju sobě za knieniu poje.
Ta knieni šlechetná bieše,
sobě jmě Božěna jmieše.
Páni j'mu z toho za złé počěchu jmieti.
Kněz věcě: „Páni, račte słyšěti!
Z chlapóv šlechtici bývajú
a šlechtici syny chłapy jmievajú.
Neb ostarałé střiebro šlechtu činí,
a často šlechticě chudoba chłapstvem viní.
Vyšli smy všicni z otcě jednoho,
a ten sě čte šlechticem, jehož otec jměł střiebra mnoho.
A když jesť tak šlechta s chlapstvem smiešena,
bude Božěna má žena.
Raději sě chciu s českú sedlkú smieti,
než královnu němečskú za ženu jmieti.
Vře-ť každému srdcě po jazyku svému,
a proto Němkyně mieně bude přieti liudu mému.
Němkyně němečskú čeleď bude jmieti,
a němečsky bude učiti mé děti.
A proto bude jazyka rozdělenie,
a inhed země jisté zkažěnie.
Páni, neviete dobra svého,
łajúce mi z małženstva mého.
Kde byste řěčníky brali,
když byste přěd knieniú stáli?“
Když z Božěny syna jměł,
tomu był Břěčisłav vzděł.