Jeden dobrý ostał bieše,
ten sobě jmě Ctirad jmieše.
O tom sě jechu bráti łesť.
Sebravšě sě dievek šesť,
i nalezú jednu radu.
Vzvěděvšě, že mu kliuditi jednu svádu,
ulíčivšě najkrášiu ładu,
na jeho cěstě vsadichu ju na kłádu.
Tiej dievcě Šárka diechu,
tu za najkrášiu mezi sobú jmiechu.
Połožichu u niej trubiciu
a medu velikú łahviciu.
Svázánu ostavichu ju na lesě.
Jedno-ť Ctirad povleče sě,
uzřě, nali dievka płáče,
a nad niú inhed vran kváče,
jenž snad bieše prorok smrti jeho.
Škoda toho druha dobrého!
Otáza jie, co by tu činiła,
proč-li by tak kvieliła?
Vecě: „Jsem z Oskořína dci toho pána,
i sem ot těch złých dievek svázána.
Chtiec mě násilím na svój hrad vézti
a k svej złobě mě přivesti,
ale jakž vy uzřěchu,
mne svázány tuto otběhú.“
Když na dievcě všeho ztáza,
ssěd s koně, pannu rozváza.
Panna s pláčem je sě jeho prositi,
aby v niej ráčil všě panny uctiti,
i ráčił ju k otciu se ctiú donesti,
řkúc: „Nevědě, co sobě zdieti.“
Ctirad podle panny sě posadi,
liudi około sebe zsadi,
i je sě s niú medu píti
a v tu trubiciu trúbiti.
Po trúbě dievky urozuměchu,
že Ctirada jako u měchu jmějiechu.
Dievky tu koňóv podpěchu
a svá łučiščě napěchu.
Jakž na Ctirada vynikú,
hłasem vysokým na ně křikú.
Dřieve než mužie k konóm dospěchu,
a'ž je jako ptáky jechu.
Inhed všěcky liudi zbichu,
Ctirada přěd Vyšehradem na koło vzbichu.
Črtie sě tej věci smějú,
i dnes tomu miestu Šárka dějú.