Pak kněz Vácłav přije koronu královstvie českého,
po tom koronu královstvie polského.
Zatratí v zemi rozličné obrazy,
dobrý peniez, točiúš groš, zarazi.
Otevřě Bóh královi střiebrné hory,
nejmě ot nepřátel i jedné vzdory.
S voliú také krále říšského
doby markrabstvie míšeňského.
Pak se je král Bohu słúžiti,
božiu česť mnohým činem płoditi.
Kłáštery rozličným zákonníkóm stavieše,
ałmužny veliké činieše.
Mší mnoho rád posłúcháše,
hodiny jako kněz řiekáše.
V tom pokoju v svém úřědě rozléně,
o němž mu było býti, o tom počě tbáti najméně.
Kniežecí úřad jesť na súdě sěděti,
sirotčiu žałobu słyšěti.
On sirotku na súdu nesědieše,
dievčie dědiny jiným dadieše.
Sirotcie, vdovy k němu vołáchu,
vdovy se dcerami přěd ním klekáchu,
on to vida, pryč pojdieše,
pánu některému súd rukú poručieše.
Ti páni tak sirotky súdiechu,
jich dědiny sobě přisúdiechu.