Léta ot narozenie syna božieho
po tisiúciu po stu čtvrtého
za Ołdřicha, knězě zličského,
točiúš knězem potom nazvaným kraje kúřimského,
svatý Prokop s světa snide,
v němž veliká pomoc Čechóm vznide.
To Němec opat svědčieše,
když jej svatý Prokop kyjem tepieše.
Pak snide šlechetný kněz Soběsłav,
po něm by knězem syn jeho Vładisłav.
Ten nenásladováše otcě svého,
přietel bieše jazyka němečského.
Ten hrdinstva ni v čemž nepokázał,
jedno že s ciesařem sě był v přiezni svázał.
Ciesař Bedřich Vładisłava do Řězna pozva,
v Řězně j'ho králem českým koronova.
Král Vładisłav jede pod koronú u Prahu,
veda s sobú Němcóv velikú dráhu.
Směje sě, k Čechóm počě młuviti:
„Juž-li věříte, že bez vás mohł sem cti dojíti?“
Synu jeho počě ta řěč nepodobna sě zdáti,
i je sě z té řěči zemanóm na otcě žałovati,
řka: „Nechciu býti dłužen věrú otciu mému,
když viziu, že jesť nevěren jazyku svému.“
Páni, když to znamenachu,
ku kraleviciu sě sebrachu,
i jechu sě s kralevicem Soběsłavem raditi.
Uradivše sě, jechu sě kráłovi mluviti,
řkúc: „Králiu, rač svých kmetóv słovo słyšěti,
a co-ť budú młuviti, neroď řěčníku za złé jmieti.
Toho tebe kmetie tážiú, kto tě k tomu snuził,
že si všiu svú moc i česť súžił?
Však smy s tvým otcem korony bojem dobyli,
a svými životy smy ciesařovy moci zbyli.
Kako s' ty živ směł koronu v Němcích bez nás přijieti,
a ty s' ju beze všěch děky mohł u Prazě vzieti?
Když chceš s Němci přěbývati,
kako sě živ smieš českým králem nazývati?“
Král déle neda řěčníku młuviti,
i počě jim ciesařem hroziti.
Zeměné tu krále inhed chtiechu zabiti:
ukryv sě král, musí z země jíti.