Běháše jelen po horách, po vlasti,
Poskakova po horách, po dolinách,
krásná parohy nosi;
krásnýma parohoma hustý les proráže,
po lesě skákáše hbitými nohami.
Ajta junoše po horách chodíva,
dolinami chodíva v lúté boje,
hrdú braň na sobě nosíva,
braňá mocnú rozráže vrahóm shluky.
Nenie juž junoše v horách!
Podskoči naň zdě lstivo lutý vrah,
zaměši zraky zlobú zapolena,
udeři těžkým mlatem u prsi,
zevzněchu mutno žalostiví lesi;
vyrazi z junoše dušu, dušicu!
Sie vyletě pěkným táhlým hrdlem,
z hrdla krásnýma rtoma.
Aj, tu leže!
Teplá krev za dušicú teče, za otletlú,
syrá země vřělú krev pije:
i by v každej děvě po žalniem srdečcě.
Leže junoše v chladnej zemi,
na junoši roste dúbec, dub,
rozkládá sě v suky šíř i šíř.
Cházievá jelen s krásnýma rohoma,
skáče na nožiciech rúčiech,
vzhóru v listie piená táhlé hrdlo.
Sletujú sě tlupy bystrých krahujcev,
ze vsia lesa sěmo na sien dub,
pokrakujú na dubě vsici:
„Pade junoše zlobú vraha.“
Junoše plakáchu vsie děvy.