A radosť věru na ně dívat se:
2emjiž tolik roků jsou si svoji —
vždy žili jak hrdlička hrdličce,
2emvždy v lásce, nikdy v nepokoji…
A radosť kdy jí s lící zářila,
2embyl nejšťastnějším všeho světa —
hned starosť měl, kdy uviděl, že jí
2emkol rtů víc úsměch neobletá.
Tu chmůru s čela buďto zaplašil
2ema nedopustil plakat zraku,
neb těžký bol-li byl, tu plakal s ní,
2emaž slunce vyšlo zase z mraků.
A domov jejich tak vždy tichý byl,
2emjak ticho bývá na hřbitově —
leč po hluku z nich nikdo netoužil,
2emmělť každý slasť v druhého slově.
A ticho se jim odstěhovalo,
2emkdy soused se jim přistěhoval: —
měl ženu jak květ sotva vykvětlý
2ema tu co perlu v srdci choval.
Kdy zvolna ve svět soumrak vkrádal se,
2emtu loutnu v jemné ručky brala,
a rozkoš vála v celé okolí,
2emjak sladké tony loudit znala.
A přilnula k ní v krátce sousedka
2ema ku sousedu soused zase,
a ve společném slasti požitku
2emtu žen těch srdce združila se.
A hlouběji než ženě v mysl se
2emzvuk loutny muži zakotvoval…
a mnohdy noc kdy krajům vládla již,
2emdvé postav měsíc ozařoval…
A tomu věru každý diví se:
2emjiž tolik roků jsou si svoji,
vždy žili jak hrdlička hrdličce,
2emvždy v lásce, teď však — v nepokoji.
A jak kdy příliš větrům vydaná
2emlilie zlomí se a svadne:
tak brzo, brzo pochovali pak
2emve hrob to tělo ženy chladné…
Ve hrob ji dali, na ni hlínu pak
2ema starý hrobník, jenž ji znával,
na hrob jí sterých kvítí nasázel,
2emje zalíval a okopával. —
Čas spěchal — však než minul rok a den,
2emjiž umíráčkem vyzváněli —
muž sousedčin byl včera živ a zdráv,
2emdnes v rubáš již ho obláčeli.
Ve hrob ho dali, na něj hlínu pak
2ema starý hrobař, jenž ho znával,
na hrob mu sterých kvítí nasázel,
2emje zalíval a okopával. —
Čas spěchal — však než minul rok a den,
2emku svadbě hlučně vyzváněli — —
tu vdovec, vdova — ženich, nevěsta —
2empřed domem krásný kočár zřeli.
„Nač kočár tu — vždyť pěšky jíti chcem,
2emnač kočár, když jsme pěšky chtěli —“
leč sladkým slovem ku vsednutí zve,
2emjiž veň pomáhá vozka smělý…
Ba smělý vozka, tváře neznámé,
2emmá černý šat, kol rudé pruhy…
již práskl do koní a divně hovoří
2emsi s nimi jak se svými druhy.
A pádí rychle — rychle — přerychle,
2emže svadebčanům dech nestačí…
„Aj nač ten spěch, nač rychlá jízda tak,
2emproč ke kostelu nezatáčí…?“
A odpovědi vozka nedává
2ema koně víc a více žene
přes hory drsné, cesty klikaté,
2empřes pole, louky, přes zelené…
„Ach pro bůh, kam to jedem, kam ach kam,
2emkam vedou nás ty divné cesty?…“
a vozka pádí dál nic nedbaje
2emna nářek ženicha, nevěsty…
A pádí tryskem dál a tryskem dál,
2emzas přes rokle, zas rovnou plání —
a s koňmi divnou řeč si hovoří —
2ema dál a dále jich pohání…
A vjede na vrchy, zas do dolin,
2emje slyšet koňů děsné ržání…
již slunce spěchá k západu, již noc
2emse nade kraje sklání.
A noc tak temná, temná — beze hvězd,
2ema vidět není cesty, stezky…
a vozka pádí dál a koňům jen
2emze zraků, ze tlam srší blesky…
Hoj teď tu z noci černé — černější
2emse ještě brána vzhůru zdvihá…
ha! branou projeli již, projeli
2ema tu — se množství postav míhá.
A množství postav, v bílém rouchu jen —
2emjich tváře vyschlé, siné, bledé,
a hlouček jich ke koňům pospíchá,
2emjiž kočár ke kostelu vede…
Jaký to kostel — kostel předivný:
2emoltáře z kostí sestaveny,
kol rouchy krvavými stěny jsou
2emjak na ozdobu ověšeny. —
Jaký to kostel — kostel předivný:
2empo stranách matné světlo svící,
kolkolem bílých postav četný dav
2emjen dutých zraků, vyschlých lící.
Vyzdvihli z vozu rychle nevěstu,
2emvyvedli z vozu též ženicha,
do kostela je oba uvedli —
2emza nimi duchů roj pospíchá.
Pospíchá rojů víc a rojů víc,
2emve kruh se velký seřadili —
lavice v prostřed z kostí složena,
2ems nevěstou ženicha tam posadili.
I počal soud — je soudce divný muž,
2emdva svědci po boku mu stojí:
tu žena a tam muž a za těmi
2emse divné tváře k sobě pojí.
A soud je tichý, nikdo nemluví,
2emjen oba svědci zakývali — — —
v tom dvéře kostela se zavřely…
2emvenku se sovy ozývaly…
A jitřeny kdy vzejít měla zář,
2empřed kostelem dvě leží těla…
že těla? — nejsou těla více to —
2emtěl kusy, roucha zkrvavělá.
Těl kusy? — ani těl to kusy tu,
2emto havranů dva černé roje,
ty ve kraje se světa rozletli
2ema světem bloudí bez pokoje.
Jim klidná chatrč nedá přístřeší,
2emzbořených zdí jen děsné stíny…
čas spěchal — spustl dům, kde sousedky
2emkdys dlely — rozpad’ v rozvaliny.
A nespatřil víc nikdo nevěsty,
2emvíc nikdo neuzřel ženicha —
jen tam, kde kdysi loutny zníval zvuk,
2emje slýchat, jak kdy někdo vzdýchá…