Jaj, ta řeč slovenská
horský pramínek,
vínem žíznivému,
pro chorého lék;
útulná jak věrné dítě,
k matce když se troudí —
a jak krásná, když v zpěvánkách
z plné duše proudí.
Ach ta řeč slovenská
vil překrásných roj,
slunéčkem je protkán
bělořásný kroj,
stejnoměrem vystupují
z krišťálného toku,
na rtu plno sladkých žertu,
plno slzí v oku.
Ach ta řeč slovenská
úměrnost i lad,
každé její slovo
vůně plný sad;
v přitlumeném povzdechnutí
bouř tajemných přání,
ale tvoje nebe lásky
v bočků objímání.
Mátě slovenčina
plnou, milou tvář,
jak máť Kristusova
nad hlavěnkou zář,
je průsvitná, jako rosa
v lilijovém loži,
a tak hluboká a čistá,
jako slovo boží.
Ach ta slovenčina
svatá řeč, to vím,
ta jazykem věru
není světovým,
v nebesích však jest-li cherub
zpěvem bohu vděčí,
nesmí ani jinak zpívať,
než slovenskou řečí.