Podivná předtucha duši mou jímá —
kolem mne ticho je, všechno již dřímá,
na moje víčka však nesletěl sen.
Venku je děsivo — vichřice hučí,
jako když zdaleka zvon se rozzvučí.
Bojím se noci… o kéž je již den.
Zavírám víček a nutím se k spánku.
Zpomínám slunce si, vlažného vánku,
přivádím na mysl jemný i hlas.
Počínám usínat… Vichřice sténá,
jako když v bolesti zaúpí žena…
Trapné to zvuky… já procitnu zas.
Lože mne pálí a nepokoj svírá,
oko mé zděšeně v temnotu zírá,
nevidím nebe, jen ohromný mrak.
Srdce jak splašené ptáče se chvěje,
úzkosť a strach všemi údy se leje,
v budoucnosť nazírá plachý můj zrak.
Podivná předtucha mocně mne jímá,
když kolem ticho je, vše klidně dřímá
necítíc vichřice děsivé moc:
v takové době, kde všechno dlí ve snu,
za noci bouřlivé v úzkostech klesnu.
Nebudu spáti — — poslední noc.