Tak duše má se třese v rozechvění,
jak drahou matku ztratiti by měla,
tak bouří krev má v svatém rozezlení,
jak svatokupců sběr by ztrestat chtěla.
Ba drahá vlasti, matko umučená,
tisíckrát drána dravým vraha spárem,
tisíckrát mrzkým oklamána lstěním —
zas odbyta máš být žebráckým darem!
Kdy v myšlénce té, která mučenníkum
umírat dává s úsměvem na tváři
a v slávě smrti neklesati k vzlykům —
a svatý jas jim kolem cela září:
kdy v myšlénce tés podnikala boje
za dávné svoje zlaté svaté jmění,
tu báli se tě dravců oněch roje
a klesli ku patě tvé přemoženi.
A v rozdrcení svém se tetelící
jali se k tobě chabé prosby pouštět —
jakoby anděl Páně vítězíci
dovedl nepřátelům neodpouštět!
Tys pozvedla jich s usměvavou tváří,
s jakou jsi pněla prv na dřevě kříže,
a zapomnělas, že to bídní lháři,
jež chtělas v lásce k sobě vinout blíže.
Bylyť to jenom slzy krokodila,
jimiž máš zase oklamána býti,
i kdyžs tu těžkou oběť zapálila,
že s vrahem jako s bratrem dál chceš žíti.
Na smírné touze tvé všech ku volnosti
zas znova chtí své nízké plány stavěť,
by pozvedla se vláda ničemnosti,
jíž schopna jest jen bídná, podlá havěť.
Proč, vlasti drahá, ve své věčné lásce
jsi ponechala jim zbraň jedovatou?
Proč uvěřila jsi té bídné chásce,
jakoby tobě stejně byla svatou?
Ne vždycky dobře modliti se vzhůru:
„odpusť jim. pane — nevědí co činí!“ —
jeť třeba zničit pekla nedostvůru,
by jedem jejím netrpěli jiní.
Než tys je živila, že ku porobě
neschýlí více vznešené tvé šíje. —
Však nestanouli nyní ve své zlobě,
pak zašlápnout se musí hnusná zmije!
Nuž varuj lid ten věrolomný stále,
než na dvéře to děsně začne tlouci:
Kdož byli týráni, že nenadále
se stali žalovateli i soudci!