Po cestě, lesem, po poli
se táhly naše řady,
my byli čerstvi, veseli
a — nemřeli jsme hlady.
Měl mnohý vous i na bradě,
tu i tam knoflík scházel,
a jenom českých písní zvuk
nás cestou doprovázel.
V tom kdes tu vzal se nepřítel;
nám vůdce státi velí
a mluvil — div že slyšet jen
to naše uši směly:
„Co k Čechům Čech já mluvím k vám!“ —
a my jak skály němé,
„vlast pohubil nám nepřítel,
a my ji pomstit jdeme!“
Jen v před vy děti Žižkovy,
já nemám tajných plánů,
v před k vítězství!“ My hnuli se
v tu, co nám kázal, stranu.
Zde mostů, stodol nebylo,
kde chytají se lelky,
ba div — tu každý malý pán
byl zdvořilostí velký.
Jel napřed sám pan jenerál
a za ním menší páni,
pozadu byl by nezůstal
snad mrtvý tehdá ani.
A šlo to líp než kdekoliv,
ni já se nebál kulí;
po boji bylo — my jsme se
vítězstvím neminuli.
Zas stáli jsme, však k prohlídce,
a teď jsem třas se tiše,
jáť tehdy delší vlasy měl,
než jak nám předpis píše.
„Tvé jmeno!“ ptá se jenerál,
a ve mně duch byl malý,
že sotva „Kubík“ vykoktám.
„Tys voják dokonalý!“
„Ba lepšís těchto ostatních,
a já jsem pyšen na ně —“
a dal mi peníz na kabát
tak velký jak dvě dlaně.
„Zde vás teď vlasti netřeba —
však doma více za to.“
Já pomyslil si, někdy je
i mluvit také zlato.
Spěl domů jsem. Má šírá vlast
mi byla tehdá těsná —
a v tom mé krátké okovy
mě probudily ze sna.