Je večer mrazný — mrazivý,
a nebe mraky zavijí,
jen pablesk časem zářivý
na bílou padá prérii.
Měsíce pablesk zářivý
jen někdy prorve nebesa,
a na prérii zakřiví
se klikatý stín pralesa.
A na pokraji v pralese
shasíná oheň umdlený,
jen mžik, kdy větrem vzedme se,
zář rudou vrhá na kmeny.
A chvilkou svane s jehličí
kus sněhu vítr do louči,
dopadne — oheň zasyčí,
a dým se vzchoulí v kotouči.
Zas páchne louč a vyplaší
z popele jisker záplavy,
a dýmem divné povznáší
se ku haluzím postavy.
Ty v klenbu když se povztýčí,
zavzdechne haluz borová.
Či zadul vítr v jehličí, —
či dálný ston to z domova? —
Tak zlehounka, tak pozvoli,
tak stlumeně, tak z hluboka,
že až to v srdci zabolí,
a slza stoupá do oka.
A zdá se mi, že po mali
až nebes stoupou ku krovu —
a zdá se, jak by lákaly
mne nazpět, nazpět k domovu.
Vždy dál, vždy dál přes dálný svět
až k zelenému Petřínu,
až myšlenky jdou s nimi v let,
a hlava klesá do stínu.
A snem z Vltavy šumící
cos jako ston se rozlíhá,
a tmavou mi se ulicí,
jen cos jak bodák zamíhá.
A snem to hučí nad drvy,
a druh mi stojí u hlavy,
povídá mi cos o krvi
a o pomstě mi vypráví. — — —
Mou ženu v pralese mi pochovali,
kde mladá haluz praská pod vývratí,
kde paprslek se slunce na vždy tratí —
tam mladou mou mi pochovali ženu.
Má mladá žena v zimném hrobě dřímá,
kde nad osykou sklanou vítr kvílí,
a hlava moje div mi nesešílí,
mně puká srdce — ona ale dřímá.
Jen ještě jednou přitisknout tě k srdci
a zulíbat ty věrné oči zvolna,
jen ještě dít, jak ztráta tvá mi bolna,
jen na tvá ňadra se štkáním se vrci! —
Vrcholy stromů prudký vichr táhne
a zahnal zpět mne zas v tu lidskou bídu;
ty drahá ženo má však dřímáš v klidu,
v tvůj chladný hrob dech jeho nedosáhne.