Na nebi luna stříbrná —
stál u Vltavy hošík snivý;
zčeřena řeky hladina,
hoch zíral dumně ve vír divý.
Upřeně zíral do něho,
až zatočily se mu oči: —
a tu již není řeka to,
v níž vlny šumivé se točí,
než květoucí je lučina,
a bílé ovce pasou se tu,
jim pěje krásná dívčina
a věnec vije z vonných květů.
Po sněhu šíje zlatý vlas
až k hebké travince se vine,
a z pode mráčku hustých řas
jak nebe jasné oko plyne.
Šat lazurový — zlatý lem,
a květů vzácných věnec živý
ve luny lesku stříbrném
objímá krásy skvostné divy.
A ona zvedá oko své,
tak vábivé! — zří touha z něho —,
bělostnou rukou pokyne,
— „pojď hochu do náručí mého!“
I vzplane v srdci touhy pal,
až puknout hrozí prsa mladná,
— „„o zjeve, kdož by odolal!““ —
objímá chlapce vlna chladná.