U potůčka dvé milencův
sedí pod olšinou,
lásku šepcí oči modré
srdce blíž se vinou.
„Vzpomeň na mne v zemi dálné!“
modré očko vzdechlo žalně;
vidouc jeho tiché smutky,
dala květ mu nezabudky.
Vzdychá vojín v cizím kraji,
k horám vlasti zírá —
ach, on touží po otčině,
v srdce žal se vtírá.
Než rok přešel v zemi dálné,
ztichly jeho vzdechy žalné,
jiná setřela mu smutky —
usech’ kvítek nazabudky.