Dnů, týdnů, roků práci dlouhou,
probdělých nocí trpké ovoce,
v nichž zoufáním jsme, nadějí a touhou
zmítáni často byli divoce:
vše to jen jedno, jedno okamžení,
buď na vždy zmaří aneb odemění.
Zda právem tak? — což platno jest se tázat,
kde neznámá nám, děsná vládne moc,
kde ruce jest nám mlčky dát si vázat
a nesmět ani volat o pomoc.
O mlčet, trpět — kleté lidstva heslo —
kde jednat chce, tam kázáno, by neslo.
Jen jeden okamžik — a staletí v něm muka,
a jeden zas — pro věky blaha dá,
že ve zpomínce třeba bolem puká,
přec srdce ve blaho se zadumá.
A zase jediný — vše mění se kol tebe,
že neznáš světa víc a neznáš sebe!
Tak v jednu chvíli osud lidský složen,
a jednou počat — jednou dokončen.
Ten klna končí jej a onen zbožen,
ten s nářkem, — tiše, s úsměvem tam ten.
A jeden okamžik jich chvátí na tisíc,
by našli blaho věčné, věčný bol či — nic?