Převáží rybák na řece —
dnes veselé má tváře
a vlídně hlavou pozdravil,
starého muzikáře.
A plují podle skaliska,
na němž se lebka nahá
starého šklebí cimbuří —
a hudec k harfě sahá.
„Na skále hrdý zámek ční;
pod skálou vetchá chýše;
na zámku hýří mocný pán
a prázdní plné číše.
Dnes milostpán měl dobrý lov.
Chýš dole v prachu leží,
z ní hezkou dceru v plen si vzal,
starý ať světem běží.
A růži polorozvitou
v prach drzou šlape nohou,
však řeka tu dost hluboká,
přikryla hanbu mnohou.
A hrdý toho zámku pán
nezlomil chlípné šíje; —
k čemuť ta lůza na světě,
než pánům na orgie?
Sesul se v rumy zámek již,
a kámen řeka jará
v bezedné moře roznáší“ —
To písnička je stará. —
A hudec z loďky vystoupil,
a rybák za ním kouká
a hlavou kývá šedivou
a mezi zuby brouká:
„Ba stará je to písnička,
znít bude bez přestání,
dokud tím lidstva řetězem
potáhnou milostpáni.“