Oj letí, letí černoušek havran přes vyžloutlé traviny,
oj kluše, kluše mlaďoučký kozák k domovu to z ciziny.
Oj kráče, kráče černoušek havran, cestu stavě mu,
i mluví, mluví na vraném koni jezdci mladému:
„Dobrý molodče, domu z vojny-li, smutný povrať se,
zlatý tamerlan zstrhej na kusy, zboží pozbav se;
nebude tobě rozbitá chatka valně po chuti,
a tři mohyly — spláčeš nad nimi — ducha zasmutí.
Sjely se, sjely, vojskové mraky, chatu zdrtily,
pobrali všecko Tataři vrazi — stojí mohyly:
jedna nizoučká, tvojí matičky, travou zarostlá,
čerstva druhá je — tvého srdíčka, třetí otcovská.
Nedbej žalosti, sirý kozáče, jiným popřívej,
slávu matičku s otcem atmanem tu si vyhledej.
Bodrou ženuškou bude, mládce, zas živu lulka ti,
mohyla mrtvu vysoká zase nevol plakati.“
Oj kráče, kráče černoušek havran, v step se vzdaluje,
oj pláče, pláče mladičký kozák, k síči harcuje.