Na květ útlý citu mého
padly ciza chladu stíny;
zatoužila duše moje
tam po horách domoviny.
Jak holubka uplašená
let svůj toužný rozepnula,
v místech svátných upomínek
zmdleným křídlem spočinula.
Spočinula, vhroužila se
ve minula zbledlé rumy,
rozelkala krajem širým
písně rmutné, žalné dumy.
Rozelkala píseň smutku
ten svůj nářek holubiný —
že vyrvána z lásky lůna
byla chladné do ciziny.