Pospěš si, hochu, dřív než hlad
z těla mi duši vypoví,
bystrý zrak tvůj a rychlý krok —
snad rámě tvé cos uloví.
A mladý cigán vyskočil,
a ze rtů zazněl divý smích:
„Hoj, proklatá to brloha —
těch lotrů srdcí kamenných.“
A jeden skok a jeden cval,
jak s větrem chtěl by závodit,
a prstama si zalusknul,
jak byl by cigán tím již syt.
Ve městě bylo tmavo již;
jen cigána zde svítil zrak,
a měsíc jakby zahanben
ukryl se před ním v hustý mrak.
Ve městě bylo ticho již;
jen z hospody ryk zazníval.
Zde cigán krok svůj zastavil
a divoce si zazpíval.
A sotva vstoupil do dveří,
již hosté známou naň notou:
„Vyhoďte toho tuláku,
ven se zlodějskou holotou!“
A cigán máchnul nožem kol,
hosté se dali do skřeku,
a cigán zrakem zajiskřil
a obrátil se k útěku.
A jeden cval a jeden skok,
hoch nazpět k matce utíkal,
a za ním hostů divý řev
a zbraně hluk tmou pronikal.
Kol dvorce pudil do polí
a pes naň uvnitř zavířil,
pán dvorce okno otevřel
a na cigána zamířil.
A rána nocí zahřměla,
a mladý cigán zaskučel,
za ním na blízku hlídky dav
co smečka vzteklic zahučel.
Tu vyrotil se zástup ven,
a mladý cigán k zemi kles —
co v hospodě byl ukradl,
to staré matce nedones.