Chodila klečet před kaplu
skleněných dveří kláštera,
nahlédla v zraky hluboko
mladého pana pátera.
Tu sevřel srdce nepokoj
a sevřel srdce tajný žal,
šla vyznávat se z viny své —
pan páter krásně zpovídal.
Pan páter mluví o ráji,
o věčné lásce, naději,
o andělích, že dívce se
až oči touhou rosejí.
A když jí všechno pověděl,
udělal kříže znamení:
„Ty’s velká, velká hříšnice —
přijď častěji sem k modlení.“
A dívka, velmi kajícná —
ji páter denně uhlídal,
až svatá se z ní stala již,
a jí se páter zpovídal.
Klekají dlouho u sebe
a slzma štolu rosejí —
o víře mluví, o lásce —
o žádné ale naději.