Ve srdci žal a na rtu smích,
na smutném čele vrásku,
šel vyprovodit ke hrobu
svou nejprvnější lásku.
S vysoké věže zvoní zvon,
z kostela průvod chvátá,
u předu kluci se křížkem
a páter v rouchu zlata.
Šest lidí nese ze prken
stlučenou boudu v pláči —
v průvodu každé po hlavě
myšlenka smutná kráčí.
Šeredné baby za knězem
s růženci ze klokočí —
jim srdce dávno utuhlo,
však ještě pláčou oči.
V rozbitých šatech dětí pár
a uličníků k tomu —
on pomodlil se otčenáš
a chtěl se vrátit domů.
Tu za zdí smích se rozlehnul,
vzdor tomu, že dnes pátek,
a polku v tónech strhaných
tam hraje kolovrátek.
Což je mu po té muzice,
teď jiná hraje v těle —
kdy houslařům dal dvougrošák
a změřil kolo celé. —
Žebráci po mši zádušní
se u kostela staví,
z nich každý starou čepici
teď smeká s holé hlavy.
V zástěrách baby děravých
a děti bez kabátů —
je líp se živit žebrotou,
než písní z kolovratu!
Šel taky mezi žebráky
a dva groše mu dali —
ten bídný groš, ten žhavý groš
ho jako oheň pálí.
Však pálí něco ještě víc
a přec ten oheň hřeje —
napij se hezky z hluboka,
dobře se na to kleje.
Ten groš, jak jiný ve světě,
udá se věru všude —
však pálí něco ještě víc,
a v srdci teplo bude.
On dopil na dno potřikrát,
kolovrat skončil právě —
je takto dobrý, dobrý chlap,
však dnes má trochu v hlavě.
A dopil na dno rázem zas,
líc bledne, hlava klesá —
a umíráčkem na blízku
kolovrat hrá mu z lesa.
Tak na rtu bledém němý smích
na zdravém čele vrásku,
šel hledat mrtev za hroby
svou nejprvnější lásku!