„O zda se, vlasti drahá, opět vrátí
tvé minulosti zašlý, dávný třpyt?
Již dlouho tak ti, matko, bylo snít —
teď povstaň, povstaň — není doba spáti!“
„O nechť již vzplane, má-li opět vzpláti,
tvá sláva zas: buď zhyň naděje svit
a věčná noc pohltiž každý kmit;
buď ze svitu se hned den musí státi!“
Tak volal jsem na strmé stoje skále:
pode mnou řeky proudy valily se
kol hradů měst a dědin dál a dále —
Zachvěla skála hněvivě se v klínu,
divoce řeky pěny zčeřily se —
lid otrocký však nevzbudil se k činu. —