I já byl jednou švarný hoch
a zdravý jako v řece ryba,
že osud mne tak zmrzačil,
to není vlastně moje chyba:
já věrně sloužil monarchu,
jak napsáno mám na archu,
a pochlubit se mohu,
že dřevěnou mám nohu.
Ba věřte, já byl také mlád,
pln odvahy a bujné síly,
co půtku se mnou započli,
ti vezdy špatně pochodili!
Já také rád žil vesele
a s chasou prázdnil korbele,
teď sotva sklenku zmohu,
bych nepodvrť si nohu.
A nesmějte se, řeknu-li,
že měl jsem v těle srdce taky
a k holkám nebyl medvědem,
když na mně lpěly jejich zraky;
ba, já i počal milovat,
leč měl jsem jenom jednu rád,
již odevzdal jsem bohu —
vždyť dřevěnou mám nohu.
Bylo to děvče jako květ,
s ruměncem v tváři, studem v oku,
že, kdo ji jednou takto zhled’,
nepokoj cítil v levém boku.
K ní mnohý marně šlapal zem,
jedině já byl vítězem,
což směle říci mohu —
vždyť měl jsem ještě nohu.
Sám o tom jsem se přesvědčil,
když na vojnu mne zverbovali
a modré oči žalostí
se pro mne hořce rozplakaly:
„To bůh jen v lásce zkouší nás,
snad sejdeme Se brzo zas,
poruč mne pánu bohu“ —
a já — dřevěnou nohu! —
A sotva jsem se rozloučil,
již pryč mne hnali bez okolků,
a bratra jsem jen požádal,
by dal mi pozor na tu holku.
Vždyť pevnou měl jsem naději,
že dříve nebo později
se opět vrátit mohu —
a ne že ztratím nohu.
Leč — jinak bylo souzeno,
vše v zemi chystalo se k vojně,
a než se mnozí nadáli,
z nás nadělali masa hojně;
nepřítel pálil ze všech stran,
náš vůdce při tom ztratil plán
a já děkuju bohu,
že ztratil jsem jen nohu.
A zůstal jsem jak zabitý,
ač kule mi jen nohu vzala,
a teprv ruka hrobaře
mne k procitnutí popohnala.
„Hou — pardon,“ volám, „já jsem živ!“
a na mou věru, byl to div,
že neoct’ jsem se v stohu,
chlap hodil tam jen nohu.
Přemnoho na to mrzáků
nás do špitálu dopravili,
a když nechtěly údy růst,
všelijak nám je nahradili.
Pak každý odtud něco nes’,
ten velký kříž, ten pět peněz,
kamarád duši bohu
a já — dřevenou nohu.
Před sebou cestu dalekou
a jednu nohu z dřeva k tomu,
že málem by mne přešla chuť,
tak vypraven se vrátit domů.
Přec ale chtěl jsem milou zřít
a tím se na vždy spokojit,
ač vzít si ji nemohu
pro dřevěnou tu nohu.
I dokulhám se v rodnou ves
a k panně spěchám nedočkavě,
leč v malém domku hlučný ples,
strojili jí tam svatbu právě.
Proč bych se rmoutit z toho měl,
zvlášť soka když jsem uviděl —
bratru — tě přáti mohu,
já — dřevěnou mám nohu!