Tichou znal jsem chaloupku,
jak je člověk vídá:
na střeše pár holoubků,
a v ní holá bída.
Pod křídla si holubi
hlavy uschovali. —
dole rubáš ve hrubý
dívku odívali.
Broukali jsou do noty
čápi mudrlanti:
Hle! — když dcera žebroty
za pánem se fantí!
Na matku, že za dítě
zlato jí jest bráno,
broukali jsou na štítě
čápi: „Nevídáno!“
Nezná čáp tam nahoře,
jaké hladu zpěvy;
v podzim letí za moře,
co je zima neví ….
Kolem hlavy lampy svit,
dívka sní jak svatá:
„Pánbu té vzal v lepší byt,
děvečko má zlatá!“
„„Ber si raděj’ ku srdci
dcerušky své hanbu!
Cos dostala za ni —? rci!
Zaplať ti to Pánbu!““
Kolem hlavy lampy zář,
dívčina tu dřímá,
máť jí slzou myje tvář,
otec kletbu hřímá.
Za plášť rozedraný jej
bledé děcko jímá:
„Táto, táto, chleba dej!“
a on kletbu hřímá. —
U okna opírá syn
o dlaň hlavu snivou,
hledí nočních do krajin,
notu bručí divou:
„Páni bratři! vesele!
u nás vždycky neděle,
dokud v kapse dukáty.
Víno, holky pro junáky:
Bratře, to je život ňáký —
hraj, ty dědku hrbatý!
Zahraj dědku veselou;
však nám brzy ustelou
na houpavou postýlku:
Pěkná postel — v prvním patře,
konopná to šňůrka, bratře,
na dřevěném bidýlku …“
Leží dívka, — svit jí hrá
kolem obličeje —
otec kleje, matka štká,
a syn zticha pěje.
Na růženci babičky
není mnoho ke stu,
stíhají se kuličky
v jednotvárném chřestu.
Jak tu chýžku shrbilo
vysoké ji stáří;
však ji také zbavilo
sluchu, oka září.
Chudák stará nevnímá
kletby, ani zpěvu,
ni jak zlatá objímá
záře mrtvou děvu.
Znal jsem tichou chaloupku,
jak je člověk vídá:
na střeše pár holoubků,
a v ní — holá bída.