Kolikrát, ó zlatá vesno,
ve svůj slunný modrojas
jabloň starou rozvilas
květem, jak se v mládí rdíval!
Kolikrát jí rozezpíval
duši starou, jíž tak těsno,
tvojich smavých písní hlas
rojem ptáčků zas a zas,
žeť jí jako dávno plesno!
Tak vždy neseš svoje zvěsty
mladých nadějí a tuch
jako poupat sladký vzruch,
jako ptačích písní vání
v pozdní duše odříkání!
Květem halíš černé klesty,
květem dýšeš v rosný vzduch,
květem věnčíš hebký luh —
i to trní kol mé cesty.