Venku bručí, vrže, břinká
větru bouřný orchestr;
marš si hraje ku odchodu
starý přítel Sylvestr.
Mnu si oči, — divno kolem!
Nevím, pravda-li či klam:
slyším něco harašiti
v stínu kamen, v koutku tam.
Jest to on! Ach, Sylvestříčku,
proč mi bouříš ve spánek? —
Křeše, připálil si bradu,
nasvítil teď kahánek.
Teď se skrčil, kutí v peci,
dmychá, fouká z plných plic.
Co chceš kuchtit? — Usmívá se,
neříká však nic a nic!
Teď to v kamnech zahučelo, —
konečně si zatopil!
Z bobečku teď honem vstává,
by se slova uchopil.
„Mám vás rád, vy Čecháčkové,
dobré jste vy dušičky;
proto spálím, nežli půjdu,
loňské vaše chybičky.
Vše, co u vás nehezkého,
do peci to poberu.
Hleď, mám toho haraburdí
plnou modrou zástěru.
Hleď ty plihé, zvytahané
opoziční punčochy,
vycpané ty noční čapky
pro národní lenochy!
Na marš proti nepříteli
hle, ty staré bačkory,
a ty hrubé škorně vaše
sobě samým na vzdory!
Hle, ty vaše dlouhé šosy,
fraky nahrbených zad,
s výložkem se tetelícím
na řád nebo křížků řad!
Hle, ty vaše škapulíře
a ty vaše livreje,
hle, tu špínu z vyježděné
karierní koleje!
Hle, to trní nalíčené
z vykopaných sobě jam!
Hle, tu závisť matadorskou,
literární slavomam!
Tribunů hle radikálních
pohmožděné pazouny,
řemení jich z tlusté kůže
na strannické tahouny!
Viz ty daně, viz ty dluhy!
Čecháček jich budiž prost!
Vše, to spálím! Volna vzrůstej
Čecháčkova velikosť!“
Ustaň, volám s uleknutím,
sic mě hrůza obestře!
Neupaluj, dobrodinče,
kamaráde Sylvestře!
Nech nám tu to haraburdí,
neolup nás o poklad!
Kdybys nám to, brachu, pobral,
zle by bylo odevšad.
Hned bychom si pořídili
ještě větší bačkory,
ještě hrubší za to škorně
vlastním lidem na vzdory.
Delší bychom střihli šosy,
vykopali více jam,
lenochů by bylo více
a v nich větší slavomam.
Ještě více škapulířů,
ještě více livrejí,
větší strachy přede skutkem,
větší humbug s nadějí!
Větší daně, větší dluhy, —
máme jich tak zrovna dost!
Radš buď přes rok trochu menší
Čecháčkova velikosť!