Bez dechu stopuji závratnou stezku,
jest jako vyryta klikami blesku,
výše a výš pne se k oblaků příkrovu;
lidských že kroků to sled?
A kdo tam dojde, je možno, by k domovu
po srázu dolů se navrátil zpět?
Čeho tak vysoko stezička hledá?
Zdá se mi přímo, že k slunci se zvedá.
Pode mnou mizí a šeří se dolina
v časný již večerní chlad.
Výš, ještě výše, jak v pohádce hrdina,
proniknu mrákavou v slunečný hrad.
O každou píď! vede nad krajem zkázy
stezička zápasy s hroznými srázy;
stoupá však, dobývá půdy krok za krokem,
smělá i mrštná co had;
harcuje poskokem, doráží útokem
nad hloubkou zející v slunečný hrad.
Zvěděti prahnu již, k jakému cíli
člověk tak vzdorně, tak odvážně pílí,
za jakou tužbu to s propastmi bojuje,
nedbaje trudů a běd!
Jaké mu vítězství výše ta slibuje,
že k ní tak chtivě si vyšlapal sled?
Výšina skály a výšina žití!
Hle, jaký palác tam bíle se třpytí!
Zahrada při něm se květným zdá ostrovem
uprostřed kamenných vln!
Vrchol je dosažen — pokryt je hřbitovem,
slunečné záře a smíru je pln…