Na lučině květné
kosař trávu seče;
jak mu kosa létne,
květům hlavy setne:
což mu krev z ní teče?
Kmitá kosa, kmitá,
každým sekem znova
zrudlá, bleskovitá,
jako krví zlitá
z díla katanova.
A kam vjede, všude
v trávě, jak ji skosí,
jedna rána zbude,
všady kapky rudé
jako krev ji rosí.
Nejen kapky chvělé:
proud se rudě valí,
šíré moře celé
žhavě zkrvavělé
luhy topí, halí.
Až to zraky slní,
nachem plá to v luhu,
krví se to vlní,
dolinku to plní
k černých lesů kruhu.
Zdali ťal v tu chvíli
hlouběji snad maně
kosař v divé píli?
Proťal země žíly,
do srdce ji raně?
Kdo je on, ten lítý
kosař mezi lesy?
Šerý, duchovitý,
kolem krví zlitý
jeho zjev mě děsí.
Proč tak dravě kosí,
květy luhu drtí,
že ho neuprosí
ani pláčem rosy?
Je to kosař Smrti?
Náhle západ šedne,
vše je proměněno:
záře krve bledne,
kosař kosu zvedne
lesklou na rameno.
Jde — a v šero siné
s písní vzdaluje se;
na lučině stinné
s trávy rosa plyne,
třpytí se a třese.
Tu již jasno je mi:
není div ten prvý!
Dřív již kosař němý
kosil v české zemi,
až ji zalil krví.
Kosil, jak když bleskem
vzteklá bouře mává,
když nám sledním leskem
na tom nebi českém
zapadala sláva!
Kosil, až se stmělo,
noc až zahalila
zem jak mrtvé tělo;
vše pak oslzelo —
a nám píseň zbyla.