Kol nejkrásnějších květů
se mihotal motýlek v letu
a duhovým křídlem vál;
vstříc dýchala ze všech mu vůně,
proň rosu a med měly v lůně,
však on s nimi chvilku jen hrál
a těkal zas dál.
On myslel v toužném letu:
Svět krásný je plničký květů,
vždyť vládne tu čarovný máj!
Květ každý mě neukonejší,
chci zlíbat ten nejspanilejší!
S ním prožiji života báj
a naleznu ráj!
Tak zmizel již mým očím:
až dále kdy lučinou kročím,
hle, motýlek sedí tu tich…
on chytil se na suchém hloží
a křídloma třepá i množí
si s mukami trhliny v nich.
Ach, plakala bych!
Ten motýl jest má duše,
má touha, jež v marnivé tuše
se vznášela, kam jen — ó kam?
Ach, pohrdla líbezným květem
zbloudila láskou a vznětem
v lup suchému trní, a tam
ji rve žel a klam.