Strojil Hassan, ušlechtilý
Aliův syn, bohabojný,
jednou vůdcům chrabrých vojů
knížecí hod slavný, hojný
s nevídanou nádherou.
Mísu křišťálnou a zlatou,
starobylou, přebohatou,
chalivských pokladů pýchu,
— památku po předcích svatou, —
do komnaty plné smíchu
hodovníků rozjařených
otrok jeho s krmí nes’.
Kráčeje však, uváz’ patou
na kobercích rozprostřených,
zaklopýt’ a k zemi kles’.
Z křišťálu jen střepy zbyly,
na koberec skvrny dštily,
potřísněn je ušlechtilý
Hassan sám na šatu svém.
Hosté všichni vyskočili,
hrozili a vytasili
dýky v hněvu velikém.
Byla vřava, neodolal
zlobě chaliv Hassan sám.
Na kolenou otrok zvolal:
Pane mocný, jesti psáno:
„Tomu ráj, kterému dáno
skrotit hněv svůj.“ Pamatuj!
Hassan děl po krátkém boji:
Pravdu máš, tak psáno stojí.
Pominul, viz, hněv už můj. —
Řekl jinoch: Ó, můj pane,
psáno též je: „Odpusť vinu.“
Jak je psáno, tak se stane,
řekl Hassan. Vstaniž, synu,
vinu tvou ti odpouštím. —
Zvolal jinoch: Milost tvoji
Bůh odmění! Psáno stojí:
„Dobrodince miluje!“
Pravil Hassan: Hosté moji
jedno slovo z knihy svaté
váží víc než všechny zlaté
poklady a křišťály.
Drahé památky mne zbavil
sluha tento nevšímavý,
chybu malou ale spravil
velkým z Knihy výrokem.
Jinochu, od této chvíle
prost jsi pout a ponížení,
nejsi více otrokem!
Svoboden jsi! Zde je zlato,
aby zbroj a koně za to
koupit moh’, a prolévati
krev za víru, bojovati
volný jako vyznavač.