Co chtěl bych říci, kouzel plný zvuku,
má řeči rodná, o záři Tvých vnad,
snad poznala bys z mého srdce tluku,
však nepoví to veršů prostých řad;
i z řasy mé snad svítí paprsk lásky,
jenž lásku mou Ti trochu vypoví,
náš květe český, prostší sedmikrásky,
však líbeznější nad květ lipový.
Ó, řeči česká, hlava má se sklání
před Tebou, kněžno, nehynoucích zdob,
před Tebou, čistá, skvoucí hvězdo ranní,
bez níž luh český pustou byl by plání,
Ty dare bohů z dávno prchlých dob!
Tys dcera česká! a tím pravím jasně,
že chořela jsi, žhoucí krve proud
kdy vlasti matce z ňader tryskal v řásně
zdravého roucha; kdy jen horský kout,
maličká víska a ta chata šedá
jí zbyla věrna a kdy v nebes báň
ret svadlý šeptal šedivého děda:
„Tu řeč mi, Pane, s řečí matek chraň!“
Tak chránili Tě, zvuku předkův drahý,
jak sirotečka v síňkách horských chat,
za upřímnými vesnickými prahy
při písni Tvojí staroch výskal mlád;
Ty’s prvá děcké ozdobila rtíčky,
kdy zažvatlala cháska maličká,
jen slovy Tvými prosté modlitbičky
šeptala denně česká babička.
Ty’s dětí českých nejvěrnější druže…
Když v dlaně padla hlava znavená
a zkalily se vroucí zory muže,
jen Tvoje opět slova plamenná
v ty žíly stuhlé nový lila zápal
a sílu jarou v mužná ramena;
když prchl smutek a muž zbraň svou chápal,
když slávy české světem šlehl jas,
i Ty jsi zněla v nejkrásnější zdobě,
že velmož cizí při tvé kráse žas’
a králův zámky klonily se Tobě.
Ty’s létla ořem od moře až k moři;
jak v máji ladná píseň slavíků
jsi doma zněla v kraji, na podhoří
z velebných varyt našich básníků.
Ó, nedáme Tě! drahou jsi nám vždycky!
Zor pokud svítit z našich bude řas,
zde dokud české vábné budou klícky
a nahoře tam nebes modrojas,
v němž velký Bůh se halí spravedlivý,
Ty’s naší řeči, nejvzácnější skvost,
jenž čarně zdobí Libušiny nivy,
jak domky naše lípy letorost!