Vyletěl z makovin
černavý ptáček,
sezobav se země
modravý máček,
zaměřil v teplejší jih —
na horách padá už sníh.
U cesty usednul
na suchém proutí,
po milém rodišti
hlavičku kroutí;
z mlhy jen vyčnívá les,
tichou jenž zastoupil ves:
„Otčino rozmilá,
mám pro tě hoře;
kdo ví, zda bóra mne
neschvátí v moře!?
Zdráva buď! naposled dím,
snad tě víc neuvidím.“