Již vystoup’ v černém šatě bledý
a slech’, jak hovor pod ním ztichal,
vzduch parfumy a horkem dýchal,
sál světly hořel tmavohnědý. —
A dole před ním jako v pýří,
v hedvábí, krajkách, musselinu,
půl ve světle a z pola v stínu
dám řad se v polokruhu šíří.
Vlas tmavý, zlatý, vše to splývá;
ty žhavé oči, rudé rety!
Hle černých fraků silhouetty,
hle, lorgnetů skla žádostivá!
Vznes' housle, a již tóny spíjí
vzduch ztišený svou hloubkou plnou,
v klavíru akkord měkkou vlnou
vpad’ jásavě a s energií.
Však mistr jeho, kdysi slavný
se rozechvěn kams v chodby ztratil,
jej pocit strachu náhle schvátil,
vzpomínal na svůj debut dávný.
Chtěl uniknouti kritik hlasu,
i potlesku i hanobení,
i závisti, jež zub svůj cení
a chce-li, do prachu rve krásu.
A zas jej v sál to pudí, žene;
jak třesou se ty ruce svadlé! —
— Zda někdo při tom na zapadlé
se jméno jeho rozpomene? — —