Není to v světě nic divného,
že vlast táhne k sobě svého;
Česká země hladovitého
živí i nepřítele mnohého.
Nemá odměny od žádného,
trpí od cizích mnoho zlého.
Ó, Bože, chraniž národu českého!
Předešle a za pohanstva
byla země Česká pusta,
zůstávaje tak od dávna
lidského rozumu prázdna.
Když pak z osudu božského
od národu slovanského
skrze Čecha osazena,
ve všem dobrém rozmnožena,
tu hned národové jiní,
závistiví, nepřízniví,
oč prvé nikda nestáli,
nestarali, nevzdělali,
zosobit usilovali
a do Čech jse velmi drali,
chtíce to Čechuom vydřiti,
z cizí práce rozkoš jmíti
a svou vůli provoditi,
o vše všudy připraviti,
o čež usilují až posavad,
aby ledakdos v Čechách vlád,
nemůže-li, aby okrad.
Ó, kde jsou starých Čechuov ruce
na takové cizozemce.
Nynější jse jen dívají,
mnozí i napomáhají,
tak k záhubě pospíchají.
K čemu přijdou, to poznají.
Jmějž jse dobře, milý Čechu,
nelez dále do posměchu.
Každý do tvé vlasti běží,
tak zůstáváš jen v loupeži.
Ochraňujž sám Pán Buoh tebe
a pomoz z země do nebe.