V zapadlé vlekl jsem se aleji
a čekal až zahoří rudě západ;
ve vzduchu zněly písně nadějí,
a teplem sladce voněl bílý akát,
a bílým květem ustlal na cesty,
všecko se vonně zachvívalo bílo,
jak lehký závoj cudné nevěsty — — —
poslední proudy mroucí slunce lilo — — —
Mě smutek zvrátil, že jsem opuštěn…
zapadlo slunce… pohádkou je mládí, — —
kdys k světu přitisk’ jsem se, tulil jen
a s každou duší jsme se měli rádi;
chtěl jsem se mazlit, chtěl jsem hýčkán být;
mne ruce hladily… pak sbily za to,
jak bolavý pes byl jsem krutě sbit,
a jak bezcenná cetka vržen v bláto — — —
Myšlénka bije v mozku, bije bohatá,
a v dutém srdci… Nemohu již plakat!
— — — — — — — — — — — — —
napadlé listí cestou šelestí
a sladce vzduchem voní bílý akát.
— — — — — — — — — — — — —
S vyhaslým okem, tváří křídovou,
s úsměvem passivním jde kolem žena
a dítě u prsu tiskne, naděj svou…
Zda ubožka je šťastna, spokojena?