Na Mže stříbronosné břehu
Bitvy lomoz burácí;
Střely fičí, kopí praská,
Mnohý rek tam krvácí.
Na pokraji řeky leží
Vůdce Čechů Boleslav;
Panoš knížeti odpíná
S krvavého prsu háv.
Rytíř tváře milokrásné
Vůdci hlavu podpírá,
Jemuž panoš věrný ránu
Mokem jasným vymývá.
Slyš — teď přestal lomoz seče,
Smrtící utichnul hluk;
Klusotem se jezdec blíží,
Trouby jej provází zvuk.
Vyslanec tu krále Němců
Knížeti se pokoří,
Třikráte zatroubiv zvučně
Slova tato hovoří:
„Král přejasný dověděv se,
Že jest raněn Čechů pán,
Ještě jednou přísně žádá,
Nazpět by mu vězeň dán:
Vězeň Jindřich, sok koruny,
Jehož Čechů hájí meč;
Po vydání škůdce ihned
Záští skončí se i seč.
Avšak nevydáš-li vraha,
Věz, že Oto přísahal
V zem tvou pustit meč a oheň!“
Takto posel provolal.
Vyslanec když rokoval tak,
Rytíř lepotvárný zbled’,
Na knížete raněného
Upínaje teskný hled.
Boleslav však přemáhaje
Rány pal, se zhůru pne,
Orličím zajiskře okem
Meč krvavý vyšvihne:
„Odpověď nes králi svému:
Boleslav že příklad dá,
Kterak vojín, kterak kníže
Slovo dané plnit má!
Hájiti chci životem svým
Přítele nešťastného;
Tak že tomu, meč dokáže
Knížete raněného!
Připněte mi krunýř k prsu,
Nechť i krví zbrocen jest;
Nad krev světější mi slovo
Knížecí a Čecha čest!“ —
Aj tu líce milokrásné
Kníže Jindřich vyjasnil,
Neb jej Boleslav přeslavný
Čecha ctí a slovem kryl.
Posel k Otě králi spěchá;
Boleslav vyletí v boj,
Za bleskem pak meče jeho
V sec se řítí český voj.
Již se ráznou bujarostí
Kníže vrhl v hustou seč;
Hrdě kyta jeho vlaje,
Nad kytou se jiskří meč.
Kníže kácí Němců těla,
Klín co blesků hromových;
Za ním Čechů pluk rachotí
Do oděnců Otových.
Rozrazila, rozdrtila
Voj cizinců česká pěst,
Na bedra utíkajících
Spravedlivý ryla trest.