Panna vnadyplná sedí v jarním loubí,
Kadeře jí zdobí věnec zelený;
Zlatý křížek se jí v ruce jasně třpytí,
V oku planou svaté lásky plameny.
U nohou milostné děvy jinoch klečí,
Třesoucí se ruce maje sepjaté,
Touha v oku nyje, srdce jinochovo
Slovem jest a vnadou děvy dojaté.
Panna krásná zdvihnouc oko modrojasné
Hledí zamyšlena v nivy kvetoucí;
Tknouc se rukou něžnou kadeřů jinocha
Promluví pak slova lásky horoucí:
„Druhu srdce mého! hle jak blesky nebe
Od matičky země rouško zdvíhají,
Ledné zimy roucho rozeplynulo se,
Paprsky již slunce kvítka líbají.
Druhu srdce mého! slyš mlaďounká kvítka,
Kterak vypravují v blahém šeptání:
Zima nás pohřbila v lůno tmavé země,
Slunce nás k novému volá plesání!
Tak po spánku zimním v chladné, tmavé zemi,
Jako kvítky máje v jara bodrosti,
V životě se novém mile rozradujem,
Vzkříšeni věčného otce milostí!“
„„V životu se novém rozradujem mile!““
Opětuje jinoch s rděním blahostným;
„„O ta víra krásná, víra věčné lásky
Srdce k srdci váže věncem svatostným!““
„Hle,“ dí zbožná děva, „spasitel na kříži,
Hrůzou smrti sklíčen, rámě rozepnul,
Aby k svému srdci, zdroji věčné lásky,
Pokolení lidské vroucně přivinul!“
„„Poselkyně drahá víry blahoplodné!
V ducha mi sesíláš svatosvatý klid;
Před znamením kříže Mečislav se koří —
Koří se před křížem slavné Polsky lid!““
A tu k srdci tiskne dceru Boleslava
Národa polského veleslavný pán;
V oku Dubrovky se slza díku svítí,
Neb jí důkaz lásky nejvyšší byl dán.